Upsidedown

Tongatapu už je nám malý a rádi bychom poznali i další místa. Na další souostroví Tonžského království Vava'u a Ha'apai je to lodí daleko a letadlem draho a tak vyrážíme s Dájou a Peggy na Eua, druhý největší ostrov Tongatapu Group, hornatější a vyšší než Tongatapu. Jedeme lodí, protože je to větší zážitek a taky je to levnější.
Vše si pěkně po evropském stylu dopředu naplánujeme, na Eua odjedeme v úterý a budeme tak mít dva celé dny na průzkum. Když nás ale Sekola doveze do přístavu dozvídáme se, že loď je rozbitá a dnes nejede, zítra ale ano. Nikomu kromě nás to nijak zvláštní nepřijde, prostě „this is Tonga“. My se zklamaně vracíme domů a doufáme v lepší zítřky.

Jsme v Pacifiku, a tak bych čekal, že kolem celého ostrova budou dlouhé písčité pláže s houpacími sítěmi nataženými mezi palmami. Na Tongatapu, ale bohužel moc pláží nenajdete. Kolem ostrova je korálový útes, který brání vlnám dostat se až na pevninu. Koupání je tedy možné jenom během přílivu, pohled na vodu tříštící se o útesy, ale neomrzí. Naší nejoblíbenější pláží je Keleti Beach, chodíme na ní skoro každý večer, není snad nic příjemnějšího, než se po parném dni ochladit v moři.

Nejen prací živ je člověk a vzhledem k tomu, že se tady na Tonze jeden moc nepředře, nějak čas vyplnit musíme, ne? Možností je hned několik. Můžeme například jet do hlavního města Nuku'alofa, který je od naší rezidence vzdálený asi pět kilometrů. Nejlepším způsobem přepravy je jednoznačně stopování. Za to jak tongánští řidiči berou stopaře, jim musím dát dvakrát podrženou jedničku v kroužku, tak jako Šony kdysi na gymplu. Staví prostě každý, nejlepší jsou ale malé náklaďáky. Na jejich korbu se vejde spousta stopařů. Další možností, jak se po ostrově pohybovat, je mávnout na autobus. Kolem hlavního města jich jezdí nepočítaně. Protože se samozřejmě za jízdu platí, a dají se tedy jednoduše vydělat peníze, hodně místních nakoupilo autobusy a provozují je na vlastní pěst. Funguje to výborně. Díky tomu, že v našem syndikátu nechybí ani půjčovna aut, je tu vždycky i možnost některé si vypůjčit. Stačí jen koupit palivo a jede se.

Než jsme na Tongu odletěli, věděli jsme, že právě řádí období dešťů s možností i něčeho silnějšího. Déšť tady přijde z čistajasna a jak rychle se objeví, tak rychle většinou i zmizí. Někdy se ale nad ostrov přižene i něco většího a my jsme měli tu možnost zažít to na vlastní kůži.

K tomu, začít psát o našem pobytu v království Tonga, jsem se odhodlával dva týdny. Není to tak, že bychom se tu k smrti nudili a nebylo by o čem psát, nebo že by nebyl čas nebo chuť. Jednoduše jsem nevěděl, jak to napsat, a hlavně, co si o tom tady okolo vlastně myslet. Bída, špína, smrad a roztodivná zvířátka, od komárů, mravenců, švábů, housenek, pavouků a ještěrek až po slepice, psy, kočky a prasata, vše s absolutní volností pohybu. Rozpadlé chatrče, blátivé kaluže, děravé silnice a na nich auta, která by v Čechách nevzali snad ani na vrakáč. A vedro, vlhko, všude a pořád. Kolem silnic kokosové palmy, banánovník, papaya, mangovník, chlebovník, avokádo, prostě super jídlo, kam se podíváš. A v jejich stínu stále usměvaví lidé, kteří mávají a přejí dobrý den a kteří by se rozdělili i o to málo, co vlastní, jen aby Vás pohostili. Spíš než do hospody se tu chodí do kostela, všichni pěkně oblečení, v barevných sukních a kavale …. Zpívají, někdy i tančí a viditelně si užívají, všechno to působí opravdově, žádná přetvářka nebo lež. I přes neporovnatelně nižší životní úroveň, než máme my v Evropě, vypadají místní mnohem spokojenější, dokáží se radovat z maličkostí a neřeší všechny ty „důležité“ Otázky Života, Vesmíru a vůbec. Večery a noci jsou tu příjemně teplé a jako oblečení neužijete víc než plavky a tričko.

Wwoofing je super věc, kterou jsme chtěli už dlouho vyzkoušet. Funguje tak, že si zřídíte účet na http://www.wwoof.co.nz/ a pak rozešlete krátký email s pár informacemi o Vás na všechna místa, která Vám přijdou zajímavá.

Na náš email dostaneme kladnou reakci hned ze dvou míst a tak si můžeme vybírat. Vhodnější se zdá pozvánka Johna Thoma, který se svou rodinou pěstuje Leucospermum, zvláštní květinu určenou především pro japonský Nový rok, a potřebuje někoho, kdo by mu pomohl se zahrádkou a malým vinohradem. Jeho syn Michael jede v pátek do Christchurch a tak nás odpoledne vyzvedává přímo v Lonsdale.

Burdovi musí být už třetího ledna doma v Christchurch a my brzy vyrážíme za nimi. Plánujeme v Chch vyřídit spoustu věcí, dopsat blog, nahrát fotky, konečně se zase po delší době ozvat domů, koupit si nové sandálky, podat na imigrační žádost o pracovní vízum na letošní harvest, což nebude jen tak, protože abychom vízum získali, musíme se podrobit zevrubné, a hlavně nekřesťansky drahé, lékařské prohlídce. Nejdůležitější ale bude prodat naší Vanette, dokud jí ještě někdo bude chtít.

K tanci a dobré náladě, nám do neomrzení hraje soundtrack z filmu Music and Lyrics (Hudbu složil, slova napsal) starring Hugh Grant a Drew Barrymore http://musicandlyrics.warnerbros.com/. Hugh to neuvěřitelně rozjíždí viz průvodní foto.

Cesta přes kopec je v naší dodávce vždycky trochu nejistá, hlavně když je vedro, to pak celý auto smrdí jak zapařený rohlíky, jak se voda z přepadu od chladiče vypařuje na motoru. V Takaka se zastavujeme v návštěvnickém centru, chceme si totiž po vánocích vyrazit na pár dní na kajaky, ale místo toho se dozvídáme, že cesta k našemu vysněnému vánočnímu ráji, je kvůli povodni uzavřená. A navíc se tam dnes nedostaneme ani lodí. Jsou tři odpoledne, Štědrý den a my řešíme, co dál. Hlavně máme samozřejmě obavu, zda nás najde Ježíšek, což by byla pohroma nejen pro nás, ale hlavně pro devítiletou Haničku. Naštěstí díky paní v info centru rychle nacházíme alternativní řešení a místo na Mutton Cove zamíříme na Apple Tree Bay, která je vzdálená jen 1,5 hodiny od Marahau.

Sjíždíme k Tasmanovi a v Haastu dokupujeme něco málo zásob. Je to taková maličká sámoška, od každýho výrobku jenom jeden vzorek, a úplně vzadu dva počítače s internetem. Vhodíme dva dolary a dozvídáme se, že pan prezident Havel umřel. Jedeme dál, teď už to nejde jinam než na sever. Míříme k Fox Glacieru a těsně před ním, zahýbáme do buše. Tady začíná Copland Track, asi poslední pořádná procházka tohoto roku.

Celou noc prší a i ráno je zataženo. Díky nízkým mrakům není vidět skoro nic. Nechce se nám ale čekat v zavřeném autě a tak i přes nepřízeň počasí vyrážíme. Jdeme podél Young River po upravené cestě stále proti proudu. Počet spoluchodců s přibývající vzdáleností od parkoiště geometrickou řadou klesá a za hodinku, už jsme zase jenom sami dva. V kempíku se soukromým vodopádem pak rozděláme oheň, jehož kouř nám slouží jako obrana před sandflies.

A jedeme dál, tentokrát se odkláníme od moře směrem do vnitrozemí. První zastávkou bude Queenstown a pak popojedeme dál na Cromwell a Alexandru, tam jsme ještě nebyli. Je vedro na padnutí a tak se snažíme ochlazovat, kde to jen jde. V Queenstown, který je vyhlášeným „party town“, je to tentokrát jiné než minule. Hlavní rozdíl je v tom, že máme nějaký ten zlaťák navíc na útratu.

Předem musím upozornit, že takzvané „Great Walks“ nevyhledáváme a to ze dvou důvodů - spousta lidí a peněz, který ta celá legrace stojí. Tentokrát ale neodoláme. Milford Track, ten úplně nejvíc nejslavnější ze všech, je bohužel zabookován na měsíce dopředu, ale na jen pár desítek kilometrů vzdálený Kepler Track se dostaneme bez problémů. Navíc je to horská tůra a hory ty my umíme.

Ještě v Invercargill (divný jméno co? vymysleli jsme desítky verzí tohodle názvu a většina byla lepší než skutečnost) řešíme počasí. Máme jet rovnou nebo to vzít přes Centrální Otago a počkat na to správné počasí? Ve Fiordlandu totiž proprší 200 dní v roce. Předpověď ale není tak zlá a tak zkoušíme štěstí a vyrážíme do toho vlhkého ráje. Jedeme kolem jezera Manapouri, kde jsme trackovali loňské léto a pak na sever na Te Anau a dalších 112 km do Milford Sound. Napůl cesty začne pršet a nad horama se honí husté mraky. To je ale dobře, říkáme si, dneska naprší do zásoby a zítra, až bude krásně sluníčko, uvidíme všechny vodopády. Zaplatili jsme si totiž výlet na lodi až k ústí Tasmanova moře. Nešetřili jsme a vybrali si jako bonus k jízdě nejen návštěvu podmořského centra, ale i oběd přímo na lodi.

Z Christchurch pak pokračujeme zadními cestami dál na jih. Jedeme podél hradeb Jižních Alp a jsou to úžasný pohledy. Hory, řeky, jezera Camp, Clearwater a Heron úzký kaňony, táborák a procházka voňavým lesem a pak tyrkysový jezera Tekapo a Pukaki. A zase máme štěstí a za jezerem vidíme zasněžený vrchol Aoraki/Mt.Cook, nejyvšší hory Nového Zealandu. Nepospícháme a vychutnáváme si všechnu tu krásu vůkol (rudý vřes) a ráno ho dokonce zastihneme bez jediného mráčku.

Po tom všem vandrování po horách se nám zachtělo si zase jednou užít víru velkoměsta. Vyrážíme proto do Christchurch, za Burdovými a jejich spolubydlícími. Cesta je ale dlouhá a plná lákadel. Jedeme směrem na Murchison a pak Lewis Passem přejedeme Alpy, tentokrát bez mlhy a deště. Největším tahákem jsou bezesporu Hanmer Springs. Byli jsme tu už na podzim, vyhřát promrzlé kosti po práci ve winery. Tentokrát je ale situace úplně jiná. Místo mlhy, zimy a deště je vedro i když trochu větrno. Místo horkých bazénků proto dáme přednost bazénu plaveckému a hlavně lehátkům, která jsou okolo. Odpoledne vyplňujeme četbou, plaváním a nakonec i masáží teplými prameny. Pohoda. Když se dostatečně vyrácháme, sedneme do auta a zamíříme k druhému bodu programu, Lake Tennyson.

Na chvilku jsme se zase vrátili do Motueky, doplnili zásoby a rychle zpátky do hor. Tip na další výlet máme z několika nezávislých zdrojů. Chystáme se vyšplhat na Mt. Owen, zdá se nejvyšší vrchol Kahurangi NP. Prý to stojí za to. Vanette nás doveze na parkoviště u začátku tracku a dál už musíme po svých. Ze 200 metrů nad mořem stoupáme do zdánlivě nekonečného kopce a když se pracně dostaneme do sedla, zase těžce nastoupané metry scházíme po „staircase“, příkrém schodišti. Procházíme úzkým údolím, kus dokonce vyschlým potokem, a pak se konečně zjevuje chata.

Jak bylo naplánováno, scházíme ráno až k Cobb Reservoir a na druhé straně šplháme zase do kopce. Dneska je skutečně nádherně. Brzy už máme na sobě jenom kraťasy a tričko a když šplháme na Peel Ridge, pořádně se zapotíme. Modrá obloha, žádný vítr a neskutečné výhledy všemi směry. Bohužel náš cestovní Nikon opět „nezklamal“ a jako vždy, když je potřeba, nefunguje. Děláme tedy fota pouze na telefon a doufáme, že něco z toho vyjde. U Lake Peel jsme už zase docela vysoko a tam kde sluníčko nesvítí je stále ještě sníh. K večeru docházíme k Balloon Hut, příjemné chatě, ve které strávíme dnešní noc.

Jako startovní bod našeho dalšího dobrodružství jsme si vybrali Flora car park, pod Mt. Arthurem. Byli jsme tu už loni v březnu, potom co jsme skončili „na hruškách“. Tehdy jsme zvládli pouze malé kolečko – car park, Mt. Arthur Hut, vrchol, Flora Hut a zpátky k autu. Tentokrát máme naplánováno něco většího.

Jak je naším zvykem, než jsme se konečně zabalili a rozloučili v Renwicku a Blenheimu, bylo odpoledne. Jestli nás ale něco momentálně skutečně netrápí, tak je to čas. Toho máme spoustu. Jako první destinaci k prozkoumání v rámci naší letošní dovolené jsme vybrali Marlborough Sounds, oblast ostrovů, poloostrovů a hlavně zátok a plážiček na severu Jižního Ostrova, které jsou pozůstatky delty kdysi veliké řeky. Vše navíc pouze pár desítek kilometrů od Blenheimu. Největším lákadlem podle průvodce je Queen Charlotte Track, jeden z tzv. „Great Walks“. My si ale podle průvodce už cestu moc nevybíráme, raději se ptáme místních, kam vyrazit. A tak jsme za slabou hodinku na prašné cestě směrem k French Pass.

Rugby je na NZ něco jako náboženství, S tím, že věří 99% populace, včetně nemluvňat. Rugby, v různých verzích, hrají všichni už od školky a hřiště s dvěma tyčema proti sobě je na každym rohu. Nikdo téhle hře ale rugby neříká, pro kiwíky je to "football" nebo "footy" a na náší Evropskou verzi s kulatým míčem, které se hezky Česky říká "kopaná", koukají s despektem.